První zmínky o léčivém pramenu pochází již ze 16. století, kdy byla obec Podol v držení Mikuláše Trčky z Lípy.
„Na úpatí vrchu, který od Podola jihovýchodně vystupuje a souvislým útvarem vápencovým jest, prýští ze země mohutný, léčivý pramen, který od dávných dob (jak v archivu Heřm. Městce uvedeno již od r. 1659) mnohými nemocnými navštěvován jest a jemuž tito opět nabytí zdraví děkují. Voda z tohoto znamenitého pramene svádí se do nádržky asi 1 ½ m hluboké a také tak dlouhé a široké, odkud jednak pumpou do lázní se čerpá aneb kanálem teče, jednak ven do potoka vedle lázní tekoucího se odvádí. Ke zřídlu samému pro přílišnou těsnost trhlin skalních nelze proniknout“.
Léčivý podolský pramen byl posvěcen ke cti sv. Václava. Dle ústního podání tu prvotně stávala na tímto pramenem socha sv. Václava.
Vlastnosti podolského zřídla byly následující:
„1. Pramen jest stálý, netrpí ani prudkým mrazem a zimou, ani velikým horkem. Žádné proměny a nikdy svůj běh nezměnil.
2. Voda v nádržce jest čistá a neusazuje na povrchu žádný škraloup.
3. Jsou v láhvi třepána pění se.
4. Chuť vody jest příjemná.
5. Teplota za největšího vedra ukazuje pod 10 stupňů R.
6. Ani v lahvi, ani v nádržce se z vody ničeho neusazuje“.
Chemickým rozborem se ukázalo, že voda ze zřídla obsahuje v osmi lékárnických librách mimo kyselinu uhličitou – 13 ½ gr. síranu vápenatého, 8 ¼ gr. chloridu vápenatého, 1 ¾ gr. síranu hlinitého a 7 ¼ gr. síranu sodného.
Nemoci, vyléčitelné podolskou vodou:
1. Nemoci kožní všeho druhu.
2. Všechny způsoby dny a revmatismu.
3. Chudokrevnost (bledničky, bílý otok).
4. Nemoci jater, sleziny, ledvin a močového měchýře.
5. Zastaralé otekliny.
6. Zánět očí atd…
Podolské lázně dostoupily utěšujícího rozkvětu, když se staly majetkem hraběcího rodu pánů Šporků. Šporkové vždy zůstali velkými příznivci podolských lázní a starali se všemožně o jejich zvelebení.
Jan Josef hrabě Špork dal v roce 1725 léčebně prozkoumat pramen čáslavskému krajskému fyzikovi Janu Adamovi Veithovi, který vydal tiskem v Praze obšírný spisek o účincích svatováclavské vody pod názvem „Thermae Podolenses a novo nesurgentes beato Venceslav votae“. Také okolní lékaři udávali velké množství vyléčení různých nemocí v podolských lázních a dotvrzují svá data jmény a bydlištěm uzdravených.
Dle starého vyobrazení Podola z r. 1725 tu tehdy byly již tři lázeňské domy: „U černého orla“, „U turecké hlavy“ a „U bílého lva“. Lázeňská sezóna začínala 1. května a trvala do sv. Václava.
Šlechetný hrabě Josef Špork se dočkal utěšeného rozkvětu svého oblíbeného Podola. Se svou manželkou Marií, rozenou hraběnkou Věžníkovou, měli spolu syny a to Jana Karla a Jana Václava. O Janovi je známo, že byl nadšeným milovníkem a znalcem hudby. Z tohoto důvodu jej sama císařovna Marie Terezie povolala do Vídně, aby zde vykonával funkci ředitele komorní a dvorské hudby. Za svého pobytu v Městci zachoval také podolským lázním svoji přízeň. Občas zde prováděl skvělé hudební produkce, kterých se účastnily i měšťanské rodiny z širokého okolí. Když později pobýval za hranicemi vlasti, pozbývaly lázně svou přitažlivost. Jakmile však zavítal zpět, nebo když opět delší dobu pobýval v Městci, obnovil se v Podole čilý lázeňský ruch.
Hrabě Jan Václav Špork prodal v roce 1794 panství svobodnému pánu Filipu Karlovi z Greiffenklau (1794 – 1823+). Baron vápenopodolské lázně zvelebuje a v r. 1802 zde přestavuje koupelovou budovu. Tento nový nástupce panství dal znovu léčebně prozkoumat podolskou vodu Dr. Karlu Hattvichovi, krajskému fyzikovi z Chrudimě. Tento vydal v r. 1805 nákladem vrchnosti nové popsání lázní u Bohumila Haase v Praze. V této knize se uvádí, že zdejších lázní užívali nemocní různých druhů nemocí již od nepamětných časů. Voda se používala na léčení kožních, revmatických a nervových nemocí. Vyhojily se tu dobře bledničky, tvrdnutí jater, kámen měchýře i ledvin. Uvádí se i případ, kdy třicet kaménků vyšlo z těla. K lázeňským koupelím se používala voda z pramene. Voda se zahřívala v měděném kotli a každý lázeňský host si mohl dle libosti napustit teplou nebo studenou vodu.
Ačkoliv i ze strany nové vrchnosti neutuchala péče o podolské zátiší, nicméně stále víc a více upadalo v zapomnění..
Poněkud čilejší život se opět rozproudil okolo r. 1850, kdy sem každoročně jezdíval Václav Kliment Klicpera, který tu hledal úlevu a hlavně klid. Ve společnosti svých milých přátel tu zapomínal na útrapy a svízele všedního života a také si tu občas zahrál svou milovanou bulku, hru to v karty, kterou sám vynalezl.
V r. 1870 upravuje kníže Ferdinand Bonaventura Kinský (1855 – 1904+) vápenopodolské lázně, v té době dosti zanedbávané.
Po jeho smrti dědí panství jeho syn kníže Karel Ferdinand Kinský (1904 – 1919+).
V r. 1903 věnoval pan Josef Fišer Novotný, soukromník ze Smíchova, správě zdejších lázní 80 cm vysokou uměleckou sošku sv. Václava od firmy Krejčík z Prahy. Byla umístěna do zvláštního výklenku naproti nádržce s léčivou vodou.
V r. 1912 převzal místní lázně a hostinec do pronájmu po zemřelém Aloisi Christovi jeho syn Josef. V místních lázních pobýval také spisovatel Jaroslav Vrchlický. Zde ho navštívil i básník Svatopluk Čech, který napsal do pamětní lázeňské knihy báseň.
Z nejvěrnějších návštěvníků Podola a lázní byl po dlouhá léta hudební skladatel a šéf Národního divadla v Praze prof. Otakar Ostrčil, který sem jezdil od svého mládí až takřka do svého předčasného skonu.
V r. 1919 kníže Karel Kinský daroval lázně obci Vápenný Podol se všemi budovami k nim náležejícím.
Poté byla zadána oprava lázní p. Netušilovi, staviteli z Heřmanova Městce. V roce 1920 byla dokončena přestavba bývalých lázeňských stájí na obytné stavení (dům č.p. 7). V listopadu téhož roku obec pronajala lázně panu Rudolfu Urbánkovi za 9.000 Kč nájemného/rok.
Dne 21.4.1927 obec prodala lázně panu Antonínu Štěpánkovi.
Lázně se provozovaly cca do r. 1940. Při těžbě vápence byl totiž pramen přestřelen a tak zaniká po několika staletích sláva podolských lázní.
